Jdi na obsah Jdi na menu
 


Být tělem

26. 7. 2010

Říkal jste, že každá nemoc je v podstatě psychosomatická, že stav naší mysli nemoc ovlivňuje, ne-li zapříčiňuje. Můžete konkrétněji přiblížit tento mechanismus?

Pojetí tzv. psychosomatických nemocí se v poslední době značně rozšiřuje: ukazuje se, že např. i chřipka je psychosomatickou nemocí. Stres a tzv. blokující emoce fungují v zásadě u všech nemocí jako spouštěč. Dnes už je zřejmé, že de facto neexistuje nemoc, která by nebyla psychosomatická a uvědomují si to i lékaři. Některé západní psychoterapeutické školy (bioenergetika, gestalt) si také všimly, že egostruktura se odráží v těle – v držení těla, typických gestech, ve způsobu dýchání, výrazu obličeje, očí, úst, periferií – je to totéž, čemu říkáme v grafologii dlouhodobá výrazová struktura. Není těžké si představit, že určitá často opakovaná emoce, resp. výraz, který ji vyjadřuje, se v těle nějak podepíše, spoluvytvoří svalový krunýř, resp. s sebou nese často opakované napětí v určitých částech těla, které pak ovlivňuje orgány spjaté s danými partiemi a tak se i podílí na vzniku určité choroby. Důvod proč je každá nemoc psychosomatická je tedy velmi prostý, psýché a soma, tělo a duše jsou jedním celkem.

 

Vy však také říkáte, že prací s určitými částmi těla lze nejen toto napětí, ale i emoce, které ho způsobují, uvolnit – to už by někomu mohlo připadat jako kouzelnický kousek.

To je dané zkušeností, myslím, že jde o poměrně základní věc, Alexander Lowen to dokonce demonstroval v jednom televizním pořadu. Já si však myslím, že uvolňování emocí není tím hlavním, práce s tělem má ještě celou řadu dalších aspektů. Emoce se dají uvolnit například kombinací hlubokého prodýchávání a masáže, uvolní se tím na chvilku i celá egostruktura. Jenže jednorázovým uvolněním se mnoho nezmění, neboť daleko hlouběji než jen určitou emocí je egostruktura vázaná celkově - navyklým způsobem myšlení, držení těla, pohybu a prožívání, a ty jsou relativně konzervativní. Podle mě je klíčový náš vztah k tělu: pro moderní civilizaci je typické, že tělo máme, vztahujeme se k němu jaksi zvnějšku – tak je tomu u lidí, kteří jsou hodně v myšlení, vůli, kontrole a vizuálním kanále, kteří se hlavně dívají. Ale v prožitkové práci jde o to, aby se tělové pocity staly součástí proudu prožívání, je potřeba naučit se být tělem. V těle je totiž ohnisko přítomnosti, tělo nemůže být jinde než teď a tady, zatímco mysl může být leckde – v minulosti, v budoucnosti, ve fantaziích… V těle je obsažena také naše minulost, jak pozorovala Reichova vegetoterapie nebo Perlsův gestalt. Projevuje se v něm živé nevědomí, v gestech, posuncích (viz gestalt). Pro klienta je důležitá postupná změna sebeprožívání, tzn. je třeba vstoupit do těla, začít být tělem, přestat mít tělo jako nějakou věc. To je klíčová zkušenost. Zabydlet se v něm, nebýt mimo něj, vrátit se tam – jako děti jsme přece v těle byli.

 

Vzpomínám si, že jsem před časem reagovala na vaši otázku Jak se cítí vaše nohy? tak, že jsem se na ně podívala.

To je přesně to, o čem mluvím. Nezkoumat se zvenku, ale zevnitř – můžeme začít od toho, jaký máme kontakt s podlahou, jak dýcháme, a učit se stále jemnějšímu a jemnějšímu rozlišování pocitů v těle. A také emočního prožívání v těle. Můžeme si uvědomit, co s námi dělá strach, vztek, smutek a jak to funguje výrazově, když je vyjadřujeme. Ideální by bylo, kdyby naše tělo bylo volně průchozí všem našim emocím a potřebám, ale egostruktura volné prožívání teď a tady blokuje.

V naší společnosti převládá spěch a orientace na cíl, na výkon – nikoliv na proces.

 

Máme šanci toho své děti výchovou ne snad ušetřit, ale aspoň jim nezavařit ještě víc?

Většina systémů pracujících s tělem se zaobírá procesem teď a tady. Jenže to ve škole nikoho nezajímá, tam se děti učí orientovat na informace a vědomosti – nikoliv na zkušenosti. Tělocvik také není řešení, aspoň ve většině forem, jak ho známe, protože tam také užíváme tělo jako nějakého koníka nebo zvířátko, které umí různé kousky – výmyky, běhat atd. Ale je to jen tělocvik – nezabývá se tím, co prožíváme. Pro své děti můžeme udělat především to, že nezanedbáme jejich emoční a pocitovou výchovu, zájem o prožitek teď a tady. Ten pozvolna vede směrem k tělu. Předpokládá to však, že jsme  my sami v těle zakotveni.

 

Jaký je váš systém práce s tělem?

Já používám něco, čemu říkám psychoterapeutický čchi-kung. Je to čchi-kung obohacený o určité postoje západní psychoterapie: o detailní prožívání těla a hlavně uvědomování si jedinečného osobního významu tohoto prožitku. Užívám také koncepci egostruktury v těle a západní pojetí terapeutického vztahu – to východní přístup nemá, nejčastějším modelem je vztah guru – žák. Východní koncepce čchi-kungu je velice široká – je to obecně práce s tělem, myslí, energií, dechem a duchem. Užívám také řadu věcí z Alexandrovy techniky, kterou chápu jako určitou formu meditace. Pomáhá budovat vztah k tělu, k držení těla, zaměřuje se také na proces tady a teď a ne na cíl. V Alexandrově technice jde o sebeužívání, tj. o to, jakým způsobem užívám své tělo během každodenních činností. Toto zakotvení v běžném dni často chybí, v bioenergetice například.

Takže je dobré postupně začít pracovat s tělovou strukturou, s prožíváním těla a dalšími tématy jako je kontakt se středem, zakotvenost ve vztahu k zemi, ale naprosto nedoceněným přístupem je např. i „obyčejná“ relaxace. Relaxací nemyslím to, že si někdo jde po obědě lehnout, a ani statickou relaxaci z jógy, mám na mysli dynamickou relaxaci, která se pěstuje spíš v čchi-kungu nebo v tchaj-ťi – tento typ relaxace může procházet celým dnem. Nepřetržitě, od rána do večera, můžeme relaxovat. Je to samozřejmě proces, jehož kultivace nikdy nekončí, ani mistr tchaj-ťi si netroufne říct, že má relaxaci dokonale zvládnutou. Je možno relaxovat stále hlouběji a hlouběji, a přitom být v pohybu.

Dále k práci s tělem patří práce s tělovou pamětí, tělo si například pamatuje, jak prožívá radost, smutek, vztek, a každou emoci může tady a teď znovu prožít.

 

Znovu prožít na základě tělové paměti? Funguje to tedy tak, že když zaujmeme tělesnou pozici naštvaného člověka, dostaneme vztek?

Jistě, to si může každý vyzkoušet. Proto je meditační pozice taková jaká je, už ona sama vede ke zklidnění, pokud ji zaujmeme dobře. Naopak když např. máme vztek, stoupá energie nahoru a krev se hrne do horních částí těla a do hlavy. Jsou různé druhy vzteku, ale většinou při něm ztrácíme půdu pod nohama, ztrácíme svůj střed.

Ale k vaší předcházející otázce, která se týkala toho, co všechno zahrnuje práce s tělem, bych ještě doplnil práci s dechem. Ta je velice zásadní. Protože dýchání je spojnicí mezi psyché a tělem. Dech lze regulovat jen do určité míry, není možné se třeba zabít tím, že bychom zadrželi dech – tato centra nám příroda nesvěřila pod volní kontrolu. Můžeme ale dech postupně prohloubit – a hloubka dýchání těsně souvisí s hloubkou prožívání. Nemám na mysli jen takovou práci s dechem, jakou dělá bioenergetika (hluboké prodýchávání doplněné masáží), a už vůbec ne to, co se děje při holotropním dýchání (hyperventilace), jde mi spíš o uvědomování si dechu a jeho kultivaci.

 

Přiznám se, že práce s dechem je pro mě dosti velkým kamenem úrazu. Jakmile se soustředím na dech, přestávám být schopná normálně dýchat. Je to obecnější problém?

Určitě – tendence kontrolovat je u většiny lidí silná, a máme-li pustit řízení z rukou, může se dostavit i panika. Trvá určitou dobu meditační praxe, než se člověk naučí pozorovat dech a nezasahovat do něj, jakoby ho pustit. Nechat ho být sebou. Když se to začne dařit, znamená to, že u nás došlo zároveň k zásadnějšímu uvolnění kontroly obecně, k uvolnění egostruktury.

Čchi-kung vedle toho přináší i možnost určité formy neustále kultivovat a prohlubovat jejich prožívání. Tato kultivace nikdy nekončí, vždy ještě můžeme o něco posílit svůj střed, prohloubit zakořenění, vyvážit osu a zlepšit celkové držení těla - není to dáno vůlí, spíš postupným zvědoměním a vyvažováním celku. Stejně tak můžeme neustále prohlubovat relaxaci. (Já jsem např. pro tento účel rozvinul metodu 4 fází dynamické relaxace, která umožňuje rozšířit dynamickou relaxaci do celého dne a pomocí které se dá také ovlivnit většina nemocí.) V čchi-kungu se ovšem dají relaxovat i kosti, existuje čchi-kung kostní dřeně… Můžeme mobilizovat myslí třeba i kostní morek. To zní hodně okultně, ale je to jen běžná hlubší praxe. Stále prohlubované prociťování těla pak vede k pociťování tělové energie a jejímu řízení. Takže potom můžeme otevírat tan-tien, mikrokosmický okruh nebo jiné dráhy – a používat mysl jako akupunkturní jehlu. Jak probíhá mysl, tak probíhá energie – jestliže se někam koncentrujeme, začneme si uvědomovat energii, která tudy proudí, a můžeme ji regulovat. To je práce s energií – kterou také západní terapie, i když v trochu jiné formě, používá v bioenergetice, v biosyntéze.

A jde také o svobodné, spontánní prožívání a sebevyjadřování, nakolik můžeme volně prožívat všechny emoce a pocity teď a tady a neutíkat jen do fantazií nebo hodnocení, postupně se můžeme naučit neblokovat prožívání hodnocením. To lze např. užít v taneční terapii a praxi spontánního pohybu.

Na východě také existují různé druhy masáží, já ku příkladu studuji masáž vnitřních orgánů, kde můžete přímo uvolňovat oblast hara, bránici, a postupně se dostávat k jednotlivým orgánům – k játrům, slezině, plicím atd. – což je jemná a hluboká praxe a uvolňují se přitom také emoce. Ovšem na východě tomu, jak už jsem říkal, chybí koncepce egostruktury.

 

Když mluvíte o masáži – ta mi do toho nějak nezapadá. Když se někdo oddá masáži, je s ním cosi děláno, ale on sám je v tom poněkud pasivně, dost podobně, jako když léčí chorobu snědením pilulky.

Často to tak může být. Důležité je, nakolik je masáž spojena s vědomým prožíváním – to je hlavní aktivita během masáže. I masáž může být spojena se stále jemnějším prožíváním, prociťováním, klient s terapeutem o tom pak mohou hovořit. Lze také následovat spontánní proces přímo při masáži. Např. jedné klientce, které jsem pomáhal uvolnit bránici, se během masáže vybavil sen, v němž se jí zdálo o Emě Destinové. Ta pro ni představovala tu její vlastní část, jež dokázala přijmout i vážné životní problémy s jistým nadhledem – masáž tedy může vést k práci se snovým tělem.

 

Dalo by se tedy říci, že práce s tělem je jakákoliv činnost, při které si uvědomujeme, co s v našem těle děje?

V zásadě ano. Čím hlouběji jsme schopni si tělo uvědomovat (to souvisí s relaxací), tím jemnější pocitové odstíny dokážeme rozlišovat. V čchi-kungu můžete prociťovat dokonce energetické dráhy, (ty, které známe z akupunktury, akupresury), anebo energetická centra (jóga jim říká čakry). Uvědomování je naprosto klíčové. V západním systému (u Reicha, Lowena), se jedná spíš o uvolnění svalového krunýře. Lowen tento přístup rozpracoval ještě o zakořenění a další aspekty, Reich pracoval spíše vleže. V čchi-kungu pracujeme vleže, vsedě i v pohybu, je to velmi komplexní systém. Co bohužel Lowenův systém příliš nezdůrazňuje, je, jak už jsem naznačil, uvědomování si těla v průběhu každodenních aktivit. Něco, co prolíná dnem. Práce s tělem přece není jen nějaké cvičení, není to jen technika. Jednu hodinu denně prodýcháváte, masírujete se, křičíte, vyjadřujete emoce a po zbytek dne nic? Vědomí tuto praxi v ideálním případě propojuje s všedním dnem a dokonce i se spánkem. Ano, i ve spánku je možné pracovat s tělem.

 

Takže jakoukoliv činnost – ať už loupání brambor či sprint na 60 metrů je možné dělat dvěma způsoby – buď jsme přitom, anebo o tom vlastně nevíme…

Ano, tím se podstatně mění kvalita. Je zřejmé, že většina dnešních sportů je mimo uvědomění, je příliš zaměřena na výkon a na cíl.

 

Je to dané charakterem těch sportů, anebo způsobem našeho života?

Charakterem kultury, řekl bych, nejen sportů samotných… Podstatou lukostřelby, chápeme-li ji jako vnitřní umění, není pouze trefit se do terče, ale naladit se na tao, na právě probíhající proces. Potom není až tak důležité, jestli se trefíte nebo ne. Cílem většiny sportů západního ducha (ale abychom neočerňovali jen na západ, ono to na východě tak často funguje také) je nastřílet co nejvíc gólů, skočit co nejdál, vyhrát v zápase nebo něco takového, prostě jakési vítězství. Dešimaru k tomu dodává, že duch takového sportu jen velmi málo vypovídá o skutečném životě. Protože skutečný život je mimo vítězství a porážku. Daleko podstatnější v něm je sebepoznání, soulad se sebou, s okolím a s tím, co děláme.

 

Pokud si v tomto uděláme jasno, pak se nabízí otázka, proč se obracet k východním praktikám, které jsou pro nás velmi exotické, vyrůstají z jiných tradic, které jsou patrně od těch našich natolik odlišné, že asi těžko máme šanci do nich nějak hlouběji proniknout.

Já si to nemyslím. Samozřejmě to, abychom do těchto metod pronikli, vyžaduje jistou proměnu osobnosti. Je důležité studovat, co nám nabízí západní tradice, a srovnávat to s východem. Jung říká, že je velmi obtížné přejímat systémy z jiné kultury, kde nemáme kořeny. Čchi-kung je součástí velmi složitého kulturního systému a nelze ho bezezbytku přenést na západ. Ale proč bychom se o takový ideál snažili? Jde spíše o pochopení základních principů. Západní kulturní systém je jiný, má jiné hodnoty, a cizorodé kulturní prvky si po svém promění, přizpůsobí. Když mluvíme o čchi-kungu, západní paralelou je do jisté míry Alexandrova technika nebo Feldenkreisova metoda, pro které je charakteristické uvědomování a zaměření na proces, nikoli na cíl. To se podobá meditační praxi. Ale na východě v rámci čchi-kungu nebo jógy byly vytvořeny a ověřeny časem také určité systémy cvičení, jaké na západě chybí, a je skvělé, že tuto tradici můžeme využít. Netvrdím, že by se měla přejímat nekriticky a bezmyšlenkovitě, ale bylo by ignorantstvím si jí nevšímat. Čchi-kung nabízí formy, které jsou ověřené mnoha sty lety, a ono se upřímně řečeno v práci s tělem nedá vymyslet něco až tak nového, tělo má určitou strukturu, určité funkce a orgány, můžeme se k němu vztahovat několika různými způsoby, ale nějak radikálně odlišně s ním pracovat nelze.

 

Nesrovnáváme teď nesrovnatelné? Východní systémy, o kterých mluvíme, zahrnují v podstatě celý způsob života, zatímco Alexandrova metoda nebo bioenergetika, to jsou spíš terapeutické techniky…

To bych takhle nezjednodušoval, já myslím, že třeba bioenergetika je záležitost životní zkušenosti, podobně psychoanalýza je skoro druh filozofie, pohledu na svět. Podobně budeme-li každodenně praktikovat gestalt, změní se zásadně naše osobnost i životní způsob. Alexandrova technika je zas něco úplně jiného a na západě má relativně ojedinělé místo právě pro své zaměření na proces a na nedělání. V Alexandrově technice paradoxně žádná technika neexistuje, to se tak jen jmenuje, základním principem je inhibovat (tj. zastavovat) veškeré zužování a zkracování těla, ke kterému nutně dochází např. při špatných návycích během tak elementárních činností jako jsou vstávání, sedání nebo chůze a také kdykoli procházíme stresem, kdykoli používáme příliš mnoho vůle nebo zažíváme příliš tzv. negativních emocí. V Alexandrově technice se tedy jedná o reflexi těla a o inhibici zužování a zkracování. To není záležitost jednotlivého cvičení či techniky. Je to proces především mentální, který spojuje mysl a tělo, v tomto přístupu vůbec nedošlo k jejich oddělení. Hodně se to podobá meditaci, inhibice je de facto meditační přístup. Samotný pojem inhibice se v Alexandrově technice používá úplně jinak než u Freuda, není to potlačení, ale zachycení signálu, tj. uvědomíte si např. určité napětí, stopnete tento proces a zadáte si znovu základní směry. To nelze udělat vůlí, ale naopak neděláním, v tom je určitý paradox. Jenže tomu je možné porozumět pouze vlastní zkušeností, takhle si o tom můžeme intelektuálně rozprávět, ale jedině na vlastní kůži můžete zažít rozdíl mezi zúžeností a napjatostí, a prodloužením a prostorovostí. Tento stav pak ovlivňuje všechny funkce tělesné i mentální.

 

Vraťme se ještě k východním systémům. Proč jste si vybral právě čchi-kung a tchaj-ťi, a ne třeba aikido, karate, jógu?

Každý z těch systémů je jiný, jóga je více introvertní, statická, pracuje s jednotlivými pozicemi. To se sice v čchi-kungu děje také, ale čchi-kung je přece jen více pohybový. Meditace se zde odehrává v pohybech, postojích a nejen vsedě. Myslím, že je to bližší mému temperamentu. Rozdíl mezi tchaj-ťi a aikidem, karate atd. je v tom, že tchaj-ťi je měkký vnitřní styl. Tedy – může tak být praktikováno. Ale alespoň v tom tchaj-ťi, které cvičím já, je klíčovým prvkem relaxace. Podobně jako v čchi-kungu. V karate to tak není. V józe by to mělo být také, ale řada praktikujících po léta nepracuje ani s hlubokou mírou uvolnění v asánách a ani vědomě s dechem. Teprve tím se z jógy může stát hluboká vnitřní meditační praxe, kultivace prožitku, dechu, energie, a není to jen nějaké zdravotní cvičení…

 

Tchaj-ťi je také bojové umění. Jakou roli pro vás hraje ona „bojovost“?

Bojový aspekt tchaj-ťi mě příliš nezajímá, v dnešní době teroristických útoků a atomových bomb, ostatně ani proti revolveru nemáte moc velkou šanci. Hodně začátečníků si bojové aplikace představuje ve stylu Old Shatterhanda „sotva jsem stačil před kulkou uhnout“. Ta vlastní bojovost asi spíše spočívá v konfrontaci se sebou, s vlastní egostrukturou. To je skutečný každodenní boj. Pak se ani do situací, které by mohly být bojové, nedostaneme. Ne, že bychom z nich utekli, ale jen tak něco nás prostě nevyláká. Protože co je skutečným důvodem k boji? Odpověď je v osobnosti každého praktikujícího! Jaká naše část má tendenci boj vyhledávat? Za tím je často nezpracovaný dětský příběh. My potřebujeme bojovat spíš jiným způsobem: relaxací, uvědomováním, zaměřením do středu, zakořeněním.

 

Když jsem si četla o umění meče, zaujal mě jeden moment, který bych si ráda přenesla do běžného života: To, že jeden bojovník dokáže pobít dvacet nepřátel, ale jednoho po druhém, soustředí se vždy na toho aktuálního…

Tento přístup najdeme např. také v práci se zrakem. Nejjasnější může být v určitou chvíli jen jeden bod. Ten se pořád přesouvá. Tomu se říká pohyblivá centralizace. Protichůdnou tendencí je to, když chcete vidět všechno zároveň stejně ostře. Jakési usilovné zírání. Není to jen záležitost zraku, ale především mysli a potažmo celého životního způsobu. Prostě v jednu chvíli můžeme dobře dělat jen jednu věc, ne deset věcí najednou, tak, jak se o to řada lidí snaží. To je tříštění sil.

 

Není to hlavně ženský problém? Připadá mi, že muži se spíš dovedou soustředit na jednu činnost.

To nevím, já to nalézám u většiny lidí a u sebe samozřejmě také, on je to asi zlozvyk naší kultury, stačit toho takzvaně co nejvíc, ale toto množství je poplatné kvalitě. Jako když se běžíte na jógu uvolnit.

 

Čím je pro vás meditace? Co se při ní děje?

Meditace je schopnost zaměřit se svým vědomím na nějaký objekt nebo proces a všímat si přitom všeho, co probíhá. Má dvě základní kvality: koncentraci a uvědomování. Objektem meditace může být leccos, nejznámější je asi meditace vsedě, kdy se koncentrujete na pozici nebo na dech, ale zároveň si můžete uvědomovat všechno, co probíhá: tělové pocity, myšlenky, střídání různých stavů vědomí, emoce, fantazie, ale také i vnější vjemy, a stále se vracet k ose koncentrace – což může být třeba právě dech. V čchi-kungu nebo tchaj-ťi je ohniskem koncentrace zase způsob, jakým je vykonáván pohyb. Nebo některý z principů. Třeba míra relaxace. Nebo osa či střed. Zkrátka vždy se při cvičení formy tchaj-ťi zaměřujete na jeden princip - třeba na relaxaci - ostatní principy jsou v tu chvíli na periférii. Jedině tak je možné tento princip kultivovat, kdybychom se zaměřovali na více věcí najednou, žádnou nebudeme dělat pořádně.

 

Meditace je tedy zaměřená na přítomnost. Nebo je možné koncentrovat se v meditaci také na minulost nebo budoucnost?

V jádru ne. Samozřejmě minulost i budoucnost se objevuje, ale pouze v rámci přítomnosti. Mohli bychom chápat dva druhy přítomnosti: Jednak přítomnost meditace, která je široká, vejde se tam jak to minulé, tak i budoucí; jednak přítomnost lineárního myšlení, která je velmi úzká, je to vlastně jen zlomek sekundy. Jestliže jsme v úzké přítomnosti, máme pocit, že nemáme čas. Život utíká! Jsme stresováni. To jsou vlastně dva různé stavy vědomí…

Meditace je ovšem také návyk. Návyk dostat se do určitého stavu mysli a ten podporovat, posilovat. Klíčové je přitom zaměřovat se na proces a ne na cíl. Mistr Huang to vyjádřil velmi pěkně: Když se zaměříte na cíl a ne na proces, jak můžete dosáhnout dobrých výsledků? Cíl přece ovlivňujeme právě teď a tady, právě v tomto procesu, že?

 

Někdy se zaměňuje meditace s imaginací, nebo řízenou imaginací. Jak spolu souvisejí?

Meditací v širším slova smyslu může být i imaginace. Když děláte aktivní nebo řízenou imaginaci, můžete si zároveň uvědomovat všechno, co ve vás probíhá. V tom je to de facto také meditační proces. Jungiánská aktivní imaginace je vlastně reflexe právě probíhajícího imaginativního procesu.

 

Dalo by se říci, že meditací se otevře prostor pro imaginaci?

Nejenom. Otevře se prostor pro všechno. Základní podstatou meditace je být tím, čím jsme právě teď. A při tom si co možná nejvíce uvědomovat. Což není otázka úsilí, ale právě otevření prostoru. Naopak, čím víc se snažíme, tím je to horší. Vůle nás napíná a prostor se zavírá. V meditaci si začínáte uvědomovat cokoliv, co probíhá, a otevíráte se tomu. Přesněji – on ten prostor už tam je a vy se s ním vědomě spojujete. A necháváte věci probíhat. Může to být obraz (imaginace), může to být tělový pocit, myšlenka, vjem nebo jakýkoliv jiný obsah.

 

V imaginaci se ale už může operovat v minulosti, budoucnosti nebo úplně někde mimo všechno…

Pohlcení imaginací je mimo teď a tady. Můžete snít o budoucnosti, znovu prožívat minulost, nebo si ji ještě nějakým způsobem dotvářet, ale osa meditace je přesně teď a tady, v široké bdělé přítomnosti. A do ní se i imaginace vejde. Meditace je ve své podstatě mnohem širší, hlubší. Nekonečná.

 

Souvisí nějak meditace s modlitbou? Mají něco společného?

Meditace může mít formu zaměření se na modlitbu. A tou modlitbou může být např. mantra, tzn. něco rituálně opakujete a zaměřujete se na to, osou koncentrace se stávají slova, zvuky, které opakujete. Ovšem nejvyšší formou modlitby je modlitba beze slov. Jestliže se modlíte, často přitom můžete o něco usilovat, něco chtít. Ale ve skutečnosti Bůh ví, co chcete, co potřebujete. Není nutné mu to říkat. Nemusíte mu posílat psaníčko, protože on je vaší hloubkou.

 

Jednou jste nás na semináři nechal vyzkoušet tibetskou meditaci k nejvyšší světelné bytosti – říkala jsem si, že takto bych si dovedla modlitbu představit.

To je přesně taková modlitba beze slov, otevření se vnitřnímu světlu. Ale jak říkám: Znamená to, že vlastně jen vyprázdníte prostor. Modlitba není obchod, není to jako když píšeme Ježíškovi, co bychom chtěli pod vánoční stromek. Cíl modlitby v tom nejhlubším slova smyslu je zřejmě přesně to, co v meditaci: plně existovat. Nic většího si už nelze přát.

 

Plně existovat a nic nepotřebovat?

Prostě vědomě být. Přitom si uvědomujete i své potřeby a můžete je naplnit, když jsou skutečně tak důležité - to je otázka rozlišování. Když mluvíme o dialogu v modlitbě, vybavil se mi koan o zenovém mnichovi, který si denně pro sebe opakoval: Mistře? A odpovídal si: Ano, pane. Buď bdělý a nenech se nikým podvést. Hrál tedy obě dvě části, mistra i žáka. Řekli bychom, že dělal gestalt. Jestliže se ovšem skutečně modlím či medituji, toto rozdělení zde není. Prostě jenom jsem.

 

Vraťme se ještě trochu k tchaj-ťi. Proč vlastně cvičíte styl jang a ne čchen? Zlí jazykové tvrdí, že jang v Číně cvičí jen důchodci.

To asi bylo zprvu dáno nabídkou učitelů, ale později jsem z jangu přešel na styl Čeng Man-Čchinga, který má oproti klasickému jangu řadu specifik. Je-li Jangův styl pro důchodce, pak je Čeng Man-Čchingův vzhledem k tempu a rozsahu pohybů a k míře relaxace nejspíš pro nějaké posmrtné existence. (Když jsem viděl Čeng Man-Čchinga poprvé na videu, připadal mi jako duch, a to nejen kvůli špatné kvalitě nahrávky). Čeng Man-Čching celou formu zkrátil, a díky tomu zkrácení šel ještě více k principům a k praktické použitelnosti. Když cvičíte v jeho tempu (velmi pomalém) 37 forem, trvá to 10, 12 minut. Když v tomto tempu cvičíte jangovou formu (108), trvá to asi tak půl hodiny. Čeng Man-Čching eliminoval řadu opakování, takže není-li pro nás jádrem cvičit formu, ale kultivovat principy, vede taková praxe daleko rychleji k podstatě, což je podle mě zlepšení zdraví a spirituální růst. A taky ta míra relaxace, ta jemnost, která souvisí s hlubším vnímáním a jemnějším pociťováním. A navíc - Čeng Man-Čching mně byl hodně sympatický jako osobnost. Tak jak jsem ho viděl na videu nebo o něm četl, mě velmi přitahoval, cítil jsem jistou spřízněnost. Jsem s tímto cvičením velmi spokojený a očekávání, která do něj vkládám, naprosto splňuje.

 

Pojďme mluvit chvíli o dechu. Říkal jste, že hloubka dechu souvisí s hloubkou prožívání. Ale při tělesné námaze se přece dech také prohloubí?

Při námaze se většinou zrychlí, ne prohloubí. Prohlubuje se při relaxaci. Dech souvisí se stavem mysli a s pozicí. Alexandrova technika už jenom svým zadáváním směrů ovlivňuje dech. To proto, že směry ovlivňují celkový svalový tonus a stav mysli. Když změníte držení těla, změní se váš dech. Proto je v meditaci těsně propojený dech s pozicí. Podobně v tchaj-ťi se většinou nepracuje s dechem přímo (to spíše v čchi kungu), ovlivňuje se relaxací a tělovou strukturou. Během dne můžeme pozorovat, jak náš dech kolísá, jak zpovrchňuje a zase se prohlubuje. Samozřejmě veškeré činnosti se dají vykonávat tak, aby byl dech relativně hluboký, to záleží na kvalitě sebeužívání… Čili pořád mluvíme o jednotě – mysli, pozice a dechu.

 

S dechem, konkrétně s dechem astmatických dětí, pracoval též profesor Žilka pomocí hry na zobcovou flétnu. Proč tato metoda z vašeho pohledu funguje?

Astmatici v sobě mají určitou formu někdy až křečovitého napětí, často mívají nějakým způsobem zablokovaný trup. Hrudník je méně pohyblivý, a nejen hrudník, většinou i ramena a de facto celé „torzo“, až ke kyčlím. Tyto oblasti je třeba postupně uvolnit, rozpohybovat, často jejich tuhost také souvisí s nějakou emocí, např. se smutkem, který bývá v těle blokovaný. Žilkova metoda funguje opět díky jednotě pozice, dechu a stavu mysli - tím se dá ovlivnit cokoli. Při hře na flétnu jde pak zvláště o prodlužování výdechu – ten bývá často zkrácený. A prodloužení výdechu vede k uvolňování napětí, blokovaných emocí a k celkovému uvolnění. Např. Alexandrova technika v tomto smyslu používá techniku tzv. šeptaného á. Hra na flétnu ale může být vyučována také jako způsob kultivace mysli – tak se praktikuje ve východní tradici.

 

Čili to je další způsob meditace…

Meditace může být statická, v pohybu, v chůzi, při nějakém úkonu. Může to být hraní na flétnu, ale třeba také lukostřelba. Čajový obřad, cokoliv…

 

To jsou samé činnosti bez nějakého utilitárního určení, činnosti tzv. neužitečné.

Na tom nezáleží, mluvíme teď o činnostech tradičních, ale můžou to být i činnosti zcela praktické. Teď jsem si vzpomněl na jednu kouzelnou historku z natáčení: Televize za mnou přijela natočit jakýsi rozhovor – mimo jiné se nějak dozvěděli, že se zajímám o Zen – což jim připadalo jako synonymum čajového obřadu, který já ovšem nepraktikuji. Rozhovor pokračoval a oni stále vyčkávali, a pak už to nevydrželi a zeptali se přímo: Tak kdy už uděláte ten čajový obřad? Přesunuli jsme se přitom do kuchyně, a tam byl shodou okolností uvařený čaj. Tak jsem vzal konvici a prostě jsem nalil čaj do hrnků. A to bylo všechno. Pro ně to bylo celkem zklamání, ale já jsem byl spokojen, myslím, že to byla velice názorná zenová akce… Praktikujeme denně bezpočet obřadů, jsou obřady jídla, vyměšování, chůze, cesty na autobus, to všechno jsou velmi praktické činnosti a je možné přeměnit je v meditaci. (Ten můj čajový obřad tehdy nevysílali. Škoda.)

 

A přitom jste jim naservíroval koan…

Koanem může být vlastně cokoliv….

 

Pojďme se vrátit ještě k relaxaci. Jsme relaxovaní, když usínáme? Je relaxace nutnou podmínkou spánku?

Do jisté míry určitě. Ale jsou různé hladiny relaxace a do spánku můžeme upadnout i v nižší hladině. A naopak - můžeme být velmi relaxovaní a zároveň bdělí. Tak je to například v praxi jóganidry, což je vlastně bdělý spánek, ve kterém procházíte různými částmi těla, setkáváte se s různými obrazy, a všechno si uvědomujete. A přitom postupně odkládáte tělo.

Samozřejmě abychom vůbec usnuli, a to je problém celé řady lidí trpících stresem, potřebujeme relaxovat. Jenže relaxace se bohužel nedá udělat. My u nás na západě věříme, že udělat se dá všechno, pokud vyvineme přiměřené úsilí - jenže relaxace je přesný opak nějakého vyvíjení úsilí. Její podstatou je naopak všechno pustit, pustit veškeré napětí. Jedině tak vzniká pocit tíhy, prohloubení, uvolnění, zprostornění, dochází k lepšímu prokrvení atd. Existuje tedy řada stupňů uvolnění, ale není vždy nutné propojovat relaxaci a spánek. Čím je však relaxace hlubší, tím je spánek zdravější. Někdy totiž může být spánek i dosti napjatý – to ukazují sny. Můžeme se vzbudit zpocení - někdo nás ve snu pronásledoval, zažívali jsme úzkost nebo trauma atd. Je to dané také tím, že se při relaxaci nejdříve uvolňují ty komplexy, které způsobují největší napětí – a ty se také odrážejí ve snech.

 

Pokud bychom byli v relaxaci hodně dobří, mohla by nám nahradit spánek?

Ne úplně, řekl bych. I Čeng Man-Čching několik hodin spal, přestože byl během dne velice relaxovaný. Spánek je potřebný a jsou potřeba i sny. Ve snech si lidé cosi odžívají, jsou přirozeným projevem seberegulace. Ale relaxace dodává energii a pomáhá uvolnit stres a napětí – čili zásadním způsobem regeneruje.

 

Mluvili jsme o různých směrech, metodách a cvičeních, ovšem když se někdo rozhodne vrátit se do těla, být tělem místo toho aby měl tělo, tak jak jste o tom mluvil, čím by měl začít? Na co se soustředit jako první? Jakou byste mu udělil praktickou radu?

Asi první věc je dát si na to čas. Tělové prožívání je teď a tady. Vůlí příliš nezmůžeme. Abychom se více vědomě vrátili do těla, potřebujeme pro sebe čas a prostor, a také pozornost, která se opakovaně zaměřuje a zkoumá tzv. mapu těla, což je vnitřní prostor tělových prožitků, které se dají do nekonečna prohlubovat. To hlavní ovšem je zastavení se.

 

Takže práce s tělem končí až smrtí…

No, možná ani smrtí ne, existuje také práce se snovým tělem… Ale to, co je asi důležité, je rozlišit práci s tělem jako cvičení a jako každodenní životní způsob. Cvičením je, když lidé jdou jednou za týden cvičit jógu, tchaj-ťi, případně navštěvují psychoterapii, která pracuje s tělem. Ale životní způsob je to, že díky dostatečné motivaci máte dostatek času a trpělivosti věnovat pozornost svému tělu, tělovým pocitům a jejich změnám. To je způsob života řekněme meditační.

 

Je možné pracovat s tělem i bez cvičení?

Cvičení má vždy nějakou formu. Ale může se z ní stát jen forma vnější, můžete cvičit formu tchaj-ťi a v hlubším smyslu přitom nemusíte pracovat s tělem.

 

Čili cvičení je v ideálním případě jakýmsi rituálem, který práci s tělem, resp. plnější způsob života podporuje.

Ano, to cvičení formy je rituál, který umožňuje zaměřovat pozornost na jednotlivé aspekty jako střed, osa, míra relaxace, periferie atd.

 

A už to, že má tento rituál v denním režimu pevně vyhrazené místo, ho usnadňuje, není třeba pokaždé znovu bojovat sám se sebou o jeho uskutečnění, rozumím-li tomu dobře.

Pokud jde o pravidelné cvičení, ano. Ale principy můžete cvičit pořád. A nejdůležitější je uvědomování, protože bez něj nemůžete kultivovat nic dalšího.

Patrick Kelly, který studoval tchaj-ťi u mistra Huanga v Malajsii, popisuje ve své knize, jak jednou spolu seděli v kavárně a Huang si ukázal na srdce a řekl: „To je malé tchaj-ťi.“ Pak ukázal na nebe a řekl: „To je velké tchaj-ťi.“(Tchaj-ťi můžeme přeložit také jako vyvažování). A pak dodal: „Tchaj-ťi není důležité, důležité je tao.“ Když jsem o této historce mluvil s Epim van de Polem, holandským učitelem tchaj-ťi, říkal, že tu knížku četl snad třikrát, ale tuto historku si nepamatuje. To je krásná projekce, ne? Čteme věci podle toho, jací jsme, vybíráme si ty věci, které se nám hodí a jiných si nevšimneme. Pro mě naopak toto vyprávění bylo velmi důležité: Tchaj-ťi je jen nástrojem, který pomůže dostat se do souladu s taem, když určitého souladu dosáhneme, tchaj-ťi přestává být tak důležité. Samozřejmě, že se dá dál prohlubovat jako systém principů. Ale jestliže člověk nezažije onen klíčový zážitek filozofie věků, tj. probuzení se do živého života teď a tady, pak se minul s jeho podstatou.

 

To by se dalo zobecnit a přenést na leccos, ne?

Já jsem tak podobně koncipoval i grafologii – jenže bohužel pořád není téměř nikdo, kdo by ji tak praktikoval. Lidé se s tím zážitkem občas potkávají, ale neuvědomují si to. Učitel může pomoci už tím, že ho označí: Toto je třeba podporovat, to je ten klíčový zážitek. Jinak ho člověk může snadno minout .

 

Na přednáškách jste mluvil také o technikách práce s tělem, které se dotýkají až kostní dřeně, o práci se sexuální energií… Mohl byste je trochu přiblížit?

V čchi-kungu je celá řada takových technik. Čchi-kung se obecně zabývá prací s dechem, myslí, energií, tělem a duchem. Jednotlivé techniky se někdy spojují do jakýchsi složitějších forem. Jednou z nich je nei kung kostní dřeně. Jde o hluboké prodýchávání spojené s imaginací a jemným prociťováním (energie je postupně nabalována také kolem kostí), ještě předtím se „zprostorní tělo“ zadáním určitých směrů a otevřením určitých energetických drah. Stimulují se také žlázy s vnitřní sekrecí.

 

Imaginací?

Koncentrací do určitých oblastí. Tím se uvolňuje hormonální aktivita a toto všechno je „nabalováno“ kolem kostí – jak vnější energie dechu, tak vnitřní energie, např. sexuální. Pak se zatínají určité skupiny svalů a jemně se na ně poklepává – drátěnou metličkou nebo bambusovými holemi. To uvolní ještě další energii a v imaginaci a pociťování pak dochází k vstřebávání této energie až do kostí – které se tímto způsobem zpružňují a zpevňují, oživuje se tak i morek kostí. Pro člověka, který nikdy nic takového nedělal, to zní asi hodně podivně. Jedná se však o hluboké prociťování tělesných procesů, velmi hluboké prožívání těla. Vše je tedy možné prociťovat, jak nabalování energie kolem kostí, tak změny kolem celé kostry a to, jak se energie vstřebává dovnitř… Tak to je jedna taková technika.

Ale existuje i spousta dalších, třeba technika Šesti šumů, technika očistného dechu. Jde o směřování koncentrace a také imaginace určitých barev do jednotlivých orgánů, z nichž jsou „vydechovány“ vnitřní nečistoty a také tzv. negativní emoce, které jsou s nimi spojeny. To je očistná technika, kterou se dá dokončit třeba právě nei kung kostní dřeně.

Velmi hlubokým systémem je také masáž vnitřních orgánů. Na západě nic podobného neexistuje. Začínáme s ní kolem pupku – tam je vlastně základní energetické centrum. To je místo, kde je dítě spojené s matkou, povázkou je přitom tato oblast propojena se všemi orgány. Čili nejdřív se velice jemně masíruje kůže v této oblasti v určitých směrech, pak přecházíme k tlustému a tenkému střevu, dále postupujeme hlouběji k žlučníku, játrům, slezině, slinivce, žaludku… Nejhlubší oblastí jsou ledviny a pracuje se také s oblastí močového měchýře. Nezaměřujeme se tedy na pouhé energetické dráhy jako třeba v shia-tsu, ale přímo na „turbínu“, na orgány samotné. Je to velmi mocná masáž a výborná prevence, ale přitom je velice jemná, pracuje se většinou jedním nebo dvěma prsty. Obecně oblast břicha, tj. oblast hara, ovlivňuje všechny další tělové oblasti a systémy. Neexistuje zřejmě nikdo, kdo by v této oblasti břicha neměl uzel nebo zapleteninu – čím tvrdší je nějaké místo, tím měkčím způsobem se musí postupovat, není to, jak jsem již naznačil, žádná silová masáž. Mistři těchto technik jsou schopni uvolnit například ledvinové kameny, protáhnout je přes močové cesty ven.

 

Co asi řekne patolog, když dostane na stůl nějakého vrcholného pracovníka s tělem?

Nevím, to zřejmě záleží na osobnosti toho patologa. Rozhodně však zdravotní stav nebo vitalita takového člověka bude jiná než u ostatních lidí stejného věku. Když lékaři vyšetřovali orgány učitelů tchaj-ťi, zjistili, že odpovídají orgánům lidí o deset, dvacet či třicet let mladších. Především proto, že u nich dochází k hlubšímu uvolnění a detoxikaci.

Když mluvíme o pročištění, v rámci masáže vnitřních orgánů existuje také technika, které se říká Hra na flétnu. Pracuje se s aortou a dutou žilou, které na principu stlačené hadice proplachují krví jednotlivé orgány. Není to samozřejmě technika vhodná pro lidi s vysokým tlakem.

 

To nahání trochu hrůzu…

Je to docela příjemné. Také při této technice vnímáte jemné změny přímo v konkrétním orgánu. Všechny tyto techniky jsou tedy založeny na jemném pociťování, na jeho stále hlubší kultivaci.

Dále se užívají techniky týkající se sexuálních funkcí, které se trochu podobají tantře. Podstatné na tom všem je, že svou sexuální energii můžeme zapojit do energie celku. Je to energie jako jakákoliv jiná a je možné ji určitým způsobem regulovat. A to je velice důležité, sexuální energie totiž těsně souvisí s produkcí většiny dalších hormonů a s celkovou „mladistvostí“. Tam, kde jsou tyto funkce vyčerpané nebo oslabené, organismus velice rychle chátrá. Práce s energií a sexuální akt se v této praxi mohou propojit, anebo mohou fungovat odděleně. Jde opět o kultivaci prociťování určitých drah a převedení např. pocitu vzrušení na cirkulující energii, která oživuje další centra. Energie je především záležitost praktické zkušenosti, to bych chtěl říct ještě jednou, protože řada lidí má pořád takovou nutkavou potřebu něco měřit nebo pokusně dokazovat… Ostatně nějaké pokusy proběhly a prokázaly, že mistři čchi-kungu jsou schopni například ovlivňovat roztok soli, jeho srážlivost apod. Funguje to, ale myslím, že takové varietní kousky nejsou tím nejpodstatnějším. Všem skeptikům bych doporučil vlastní praxi. Například fyzik Frijtof Capra z fyziky věděl, že vesmír je de facto tancem energie, energetických částic a jejich vztahů. Jenže teprve když začal studovat a praktikovat východní meditaci, tak tuto pravdu přímo prožil. Informace, kterou znal teoreticky, se stala jeho vnitřní zkušeností. A o to jde, bez vlastní zkušenosti je všechno jen akademická záležitost. Myslím, že by o takových věcech ani neměli hovořit lidé, kteří je nikdy nepraktikovali - je to jako vyprávět o chlebu, který jsem nikdy nejedl. To pak má můj odborný posudek téměř nulovou hodnotu.

  

Byla by hodně přitažená za vlasy paralela mezi západem a východem, a tvrdým a měkkým bojovým uměním?

Řekl bych, že dělení na západ a východ dnes již příliš nefunguje. Neidealizujme si východ, někdy je západnější než západ. Mistr Huang říkal svým studentům, že když nebudou praktikovat, budou se muset tchaj-ťi jednou učit na západě.

Tvrdé bojové umění vždycky ze začátku vyhraje, ale po mnoha letech praxe začne vyhrávat ten, kdo kultivuje principy měkkého. Tvrdé bojové umění se nedá dělat do pozdějšího věku. Ale je to vlastně docela relativní, co je měkké a tvrdé bojové umění, protože největší mistři tvrdého jsou vlastně velmi měkcí, a začátečníci měkkého zase značně tuzí…

Naše civilizace je skutečně velmi rychlá, tvrdá, zdůrazňuje vůli, výkon, sílu, extraverzi – a také je velmi nevyvážená. Takže její existenci doprovází řada katastrof. Utíkáme, řítíme se kamsi, ale ztratili jsme střed.