Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nic vám netajím

26. 7. 2010

 Wolfe Lowenthal: Nic vám netajím

 

Nabízíme ukázku z první a páté kapitoly z knihy Nic vám netajím – profesor Čeng Man-čching a jeho tchaj-ťi čchüan.

První ukázka popisuje základní princip tchaj-ťi prof. Čenga, tj. relaxaci. Tato kapitola je dobrou ilustrací jak základní principy často přesahují úzký rámec cvičení, ale prostupují do celého života, což je také charakteristickým rysem celé Wolfovy knížky. Pátá kapitola ilustruje sílu i jemnost tradiční čínské medicíny v rukou prof. Čenga.

 

1. kapitola

 Po dvou desetiletích studia začínám rozumět tomu, že tchaj-ťi-čchüan je duchovní disciplínou. Po celá léta jsem to pouze bral na vědomí, ale ve skutečnosti mi duchovní stránky umění zůstávaly skryté.

Mark Twain kdysi napsal: "Když mi bylo šestnáct, byl jsem znechucen tím, jaký je můj otec ignorant a jak málo věcem rozumí. Když mi bylo jednadvacet překvapilo mě, kolik se toho stihl za těch pět let naučit." Podobný je můj pohled na profesora Čenga a jeho učení o tchaj-ťi-čchüan - jak náš starý pán časem zmoudřel!

Mnoho z profesorových studentů s ním probíralo i své osobní problémy, nejen otázky zdraví nebo tchaj-ťi. Neučil jsem se u profesora dlouho, když jsem mi "osud" zasadil těžkou ránu. Po deseti letech otročení v sazárně a psaní neúspěšných her jsem spolupracoval na scénáři, který se začínal realizovat v Římě. Společnost, která mě zaměstnala, už vyprodukovala asi desítku úspěšných, ale podřadných akčních filmů a nyní hodlala prorazit s "kvalitním" filmem. A nejen že se jeden můj scénář připravoval, dokonce jsem už podepsal i smlouvu na další. Byl jsem v sedmém nebi.

A do toho vstoupila celá série událostí - arabsko-izraelská válka v roce 1973, následné ropné embargo a otřesy na burze. Financování filmu bylo přerušeno a společnost zkrachovala. Natáčení filmu skončilo sotva po třech týdnech.

Dovlekl jsem se z Říma a zhroutil se na židli vedle profesora. Vyprávěl jsem mu svůj zoufalý depresivní příběh. Všechny mé sny se obrátily v prach.

"Uvolni se," odpověděl, "prostě se uvolni."

Hovořil ke mně delší dobu, ale jeho základní přístup mě tak ohromil, že si nic víc nepamatuji.

"Uvolni se?" říkal jsem si, když jsem odcházel. "Co je to za kecy? Můj život je v troskách a on mi řekne, abych se uvolnil!"

Uplynulo několik let, osudové rány přicházely a odcházely a já jsem začínal chápat, co je klíčem k duševní rovnováze: my sami jsme odpovědní za své životy. Jistě, s krachem na burze sotva co uděláme, ale jen my sami jsme "odpovědní" za svoje reakce na běh událostí.

Profesor říkával: "Čím víc jsi uvolněný, tím menší máš strach. A čím míň se bojíš, tím víc jsi uvolněný." Je to přirozené.

Cokoli se stane, jakákoli událost, nám může způsobit utrpení, budeme-li na ni reagovat s obavami a strachem. Když se však dokážeme uvolnit a odložit své obavy, můžeme přežít i skutečně velké katastrofy s vnitřním klidem.

Nedávno jsem se touto radou snažil pomoci přítelkyni, jejíž rodina procházela celou řadou životních tragedií. Stejně jako kdysi já ani ona ji však nedokázala přijmout.

 

 

5. kapitola

 "Řeka smrti nezná žádných omezení. Můžete do ní vstoupit deseti tisíci cestami."

                                                                                                              prof. Čeng

 

Tam Gibbs a Ed Young byli profesorovi tlumočníci a prokázali newyorské škole "Shi Jung" neocenitelnou službu. Nepřekládali jen pro kurzy tchaj-ťi, ale také pro více než sto pacientů týdně, kteří chodili k profesorovi na vyšetření.

Profesor Čeng byl lékařem tradiční čínské medicíny. Čínské umění léčení je založeno na konceptu proudění čchi tělem a na rovnováze mezi vnitřními orgány, proto se dobře doplňovalo s Čengovým tchaj-ťi-čchüan. Profesor používal nejčastěji pulsovou diagnózu. "Naslouchání" pulsu je popsané ve starověké klasické knize čínské medicíny Nej-ťing. Spočívá na představě dvanácti druhů pulsu, které lékaře informují o vnitřním stavu pacienta.

Tam Gibbs na mě naléhal, abych se také nechal celkově prohlédnout. Profesor Čeng mě velice jemně uchopil za zápěstí a zavřel oči. Po chvíli mi řekl, že mám chlad kolem srdce.

Neřekl jsem mu o svém zdravotním stavu předem nic, ale měl pravdu. Před několika lety jsem onemocněl virovým zánětem osrdečníku. Celé měsíce jsem byl upoután na lůžko, a když jsem se konečně vyléčil, lékaři mě varovali, že se nemoc může vrátit. Naštěstí k tomu nedošlo, ale kdykoli jsem byl unavený, měl jsem pocit, jako by mi srdce sevřela ledová ruka.

Takže mě svou diagnózou dostal na kolena a já jsem pak téměř celý rok pil odporný bylinkový čaj, který mi předepsal, až "ledová ruka" zmizela a už se nikdy neobjevila.

Původní profesorova škola na Canal street v Čínské čtvrti měla dvě místnosti a kurzy tchaj-ťi probíhaly v té větší. Menší pokoj, ve kterém stál Čengův pracovní stůl, pár židlí a stolek, sloužil jako čekárna pro pacienty, ordinace, vstupní hala a také jako místo odpočinku, kde jsme mezi lekcemi postávali a hovořili. Strávil jsem v tom pokoji spoustu hodin - nasloucháním perlám Čengovy moudrosti a také, což bylo časem důležitější, jako možný partner, kdyby si chtěl starý pán zacvičit tuej-šou.

Jednoho dne, když mě profesor cestou do většího pokoje míjel, ukázal prstem na vřídek, který se mi udělal na čele, a komickým způsobem mi pohrozil prstem. Považoval jsem to za vtip, ale Tam mě varoval, že profesor jen tak zbytečně nežertuje a že bych za ním měl raději zajít.

Profesor si poslechl můj puls a napsal recept, který jsem měl odnést do jedné malé čínské lékárny. Čaje, které používal k léčení, měly široké možnosti využití a obsahovaly podivné rostliny, kůru z nejrůznějších stromů, sušený hmyz a kdoví jaké další odporné ingredience. Profesor své diagnózy komentoval jen zřídka a většinou až po dlouhém přemlouvání. Naléhat na něj se mi však nezdálo vhodné a nikdy jsem to nedělal. Tentokrát mi řekl: "Ten lék bude chutnat jako sama hořkost. Až to vypiješ, dostaneš horečku. Lehni si a vypoť ji. Za pár dní budeš v pořádku."

Nic horšího jsem v životě nepil. Jen tak tak jsem ten čaj do sebe vpravil a brzy mě položila horečka, skoro 39°C. Trvalo několik dní, než jsem se z toho dostal. Byl jsem pak slabý jako kotě, ale jinak jsem se cítil v pořádku.

V den, kdy jsem poprvé vstal, jsem potkal nějaké známé a všechno jim vyprávěl. Byla mezi nimi i jedna studentka medicíny a ta se mně zeptala, jestli jsem měl ještě nějaké další příznaky. Vzpomněl jsem si, že s horečkou se objevily i podivné skvrny na dlaních a na chodidlech, které postupně bledly, stále je však bylo trochu vidět. Prohlédla si je a řekla: "Víš, je to pěkné důvěřovat starému Číňanovi a jeho bylinkám, ale tohle jsou klasické symptomy raného stadia syfilis. Takže být tebou, šla bych hned na kliniku a nechala se vyšetřit."

Bylo to v roce 1969. Studoval jsem u profesora dva roky a zas tak velkou důvěru jsem k němu neměl. Navíc jsem vedl takový život, že její diagnóza byla docela dobře možná.

Šel jsem tedy rovnou na hlavní kliniku venerických chorob na Manhattanu. Čekal jsem v davu mladých Američanů a pak mě zavolali do ordinace.

Po zběžné prohlídce mi doktor řekl: "Standardní postup je, že vám nejprve vezmeme krev. Asi za týden máme výsledky, a jestliže by byly pozitivní, zahájili bychom léčbu. Ta se skládá ze tří penicilinových injekcí. Když ale vidím vaše symptomy - nebudeme čekat na výsledky testů a začneme s léčbou už dnes."

Vzali mi krev, dostal jsem injekci a o týden později jsem znovu, už s kartou v ruce, seděl v čekárně obklopen mládím Ameriky. Konečně vyvolali mé jméno a já vešel do ordinace. Podal jsem kartu stejnému lékaři jako před týdnem, ale on si mě pochopitelně, po tom množství lidí, které od té doby vyšetřil, nepamatoval. Podíval se do karty, pak na mě, zatvářil se zmateně a pak se znovu ponořil do vlastních poznámek z minulého týdne. Jen tu a tam se na mně zadíval.

Pomalu jsem začínal mít strach, když se ke mně obrátil: "Něco vám povím. Ještě nikdy jsem neviděl, aby někdo s vašimi symptomy měl negativní krevní testy. Ale vypadá to, že budete výjimka. Výsledky vašich testů jsou negativní - to znamená, že nebudeme pokračovat v léčbě."

Na cestě z kliniky mi najednou všechno došlo. Syfilis! Metla západní civilizace! Lék byl nalezen až po druhé světové válce s objevem penicilínu! A mě vyléčil starý pán se svými bylinkami a tradičními, možná tisíce let starými recepty.

O pět let později se škola přestěhovala z Canal Street do mnohem větších prostor na půdě jednoho domu v Bowery. Profesorova klientela se rozšiřovala, a když byl ve škole, čekávalo na něj i přes padesát lidí. Tou dobou už nemíval ve zvyku cvičit v pracovně tuej-šou a tak jsem v ordinaci netrávil tolik času jako dříve. Jednou jsem však seděl vedle Tama, který překládal, zatímco profesor pulsovou diagnózou vyšetřoval poklidného, poněkud plešatícího čtyřicátníka. Najednou se profesor obrátil k Tamovi a řekl: "Ten muž si sám sebe opravdu váží - netrpí žádnou venerickou chorobou."

Odešel jsem od stolu a za chvíli za mnou přišel Tam: "Slyšel jsi, co říkal - že ten chlápek nemá žádnou pohlavní nemoc? To znělo, jako že všichni ostatní, které vyšetřoval, nějakou mají!"

Profesor si byl zřejmě vědom nejrůznějších druhů nemocí, které souvisí s promiskuitou a jsou zatím metodami západní medicíny nezachytitelné. Nemoc je důsledkem vnitřní nerovnováhy, a tu byl schopen rozpoznat již v zárodku. Dnes, v době epidemie AIDS, si na něj často vzpomenu.

Profesor říkával: "Zdraví národa závisí na jeho plodnosti. Jakou může mít lidstvo naději, jestliže nedovede zplodit zdravé potomky?"

Jeho odpor vůči promiskuitě však nepramenil jen ze zdravotních důvodů. Zdůrazňoval, že naše společnost příliš věří v rychlá a snadná řešení: bolí tě hlava - vezmi si aspirin, máš nějaké nepříjemné pocity - napij se, máš problémy v manželství - vyřeší je rozvod.

Taková rychlá řešení mají celou řadu vedlejších důsledků, ale nejhorší je, že se neptáme, co leží za bolestmi hlavy, citovými problémy nebo rozpadem manželství. Nikdy jsme se takovými potížemi nezabývali, a teď nevíme, jak na to.

Promiskuita se tak ničím neliší od alkoholu, drog nebo jiných návyků, které nám pomáhají utíkat sami před sebou.