Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sjednocování protikladů

ukázka z 11. kapitoly knihy Grafologie více než diagnostika osobnosti Jana Jeřábka

 

 Podle tradičního čínského myšlení je veškerá dynamika světa, tedy také duše, vytvářena dvěma základními protikladnými principy, které můžeme chápat jako dvě oblasti archetypů: Jin a Jang.

JIN symbolizuje ženské, negativní, pasivní, temné, měkké, chladné, vlhké, dostředné atd.

JANG symbolizuje mužské, pozitivní, aktivní, světlé, tvrdé, žhnoucí, suché, rozpínavé atd.

Tyto protikladné síly se neustále prolínají a vyvažují, přičemž jejich vztah je vždy komplementární: v každém Jin je obsaženo Jang a obráceně. Nikdy tedy nemůže dojít k oddělení, zániku či absolutnímu nárůstu pouze jednoho pólu. Po dosažení relativního vrcholu jednoho principu přirozeně narůstá princip opačný, tak jako v poledne ve skutečnosti začíná noc. Zároveň však nikdy nemůže dojít k úplné rovnováze, vždy převažuje jeden pól.

Základní momenty proměn a vyvažování protikladů, tedy archetypální situace, jsou zachyceny v Knize proměn (I ťing) a je možné je využít ke zkoumání přírody, člověka i společnosti, protože přesně vyjadřují cyklickou povahu všech procesů.

Jin a Jang je však také možné chápat jako dva základní přístupy ke světu: Jin reprezentuje přístup globálně uchopující, sjednocující, instinktivně intuitivní, citový a symbolický (tj. pravo-hemisférový), Jang pak přístup analyzující a oddělující, racionálně volní, pojmový a kategorizující (tj. levo-hemisférový). Skutečně hlubokého poznání světa je možné dosáhnout pouze sjednocováním obou vzájemně se doplňujících přístupů .

 Pro člověka vychovaného západní kulturou bývá někdy těžké pochopit, že takové kategorie jako dobro, zdraví či moudrost jsou v tomto pojetí chápány dynamicky, tj. jako relativní rovnováha protikladů. Pro moudrého člověka či stabilní, zralou kulturu je charakteristické, že neztrácí ze zřetele oba póly dualit, a neupadá tak do jednostrannosti či extrému. Jednostrannost je sice dynamičtější, vede ale ke ztrátě rovnováhy, ke krizi či k nemoci. Všechny žité hodnoty tak začínají být problematické, když jsou chápány absolutně, tj. bez protikladů. Uvědomované vyvažování protikladů je proto návodem k optimálnímu životnímu způsobu.

Princip sjednocování protikladů lze také uplatňovat v psychologii výrazu. V kapitole Písmo jako výraz jsme uvedli, že záměrným opakováním určitých výrazových pohybů je možné působit na podstatu osobnosti, protože výraz vždy probouzí a podporuje určitý způsob prožívání, a naopak: určité duševní obsahy se projevují typickým výrazem. V současnosti se na Západě stále více rozšiřují terapeutické systémy, které práci s výrazem využívají.

Příkladem mohou být psychofyzická cvičení Masterse a Houstonové uveřejněná v knize Naslouchej svému tělu. Podstatou těchto cvičení je zvýšení uvědomování si vztahů mezi psychikou a tělem. Autoři vycházejí vedle vlastních zkušeností především z prací Alexandra a Feldenkraise, ale i ze zkušeností při praktikování jógy a východních bojových umění. Konstatují, že většina lidí si nedostatečně uvědomuje své tělo a jeho výraz, a proto ho špatně používá. Rozšířené je také nedostatečné uvědomování si zvýšeného napětí v určitých částech těla a při pohybu, které bývá díky návyku považováno za přiměřené nebo nezbytné.

Základům držení těla a dalším složkám výrazu se osobnost učí do velké míry nevědomě v dětství a dospívání, a to především od rodičů a blízkého sociálního okolí, důležitý vliv mají ale také hromadně šířené výrazové vzory (typické výrazové projevy v televizi, ve filmu, v časopisech atd.).

Způsob chybného držení těla, ale i návyk zvýšeného napětí svalů se tak šíří podstatně rychleji a má významný vliv na celkový životní způsob. Také např. velká většina rekreačních a vrcholových sportů deformuje tělo a tělesný výraz, protože jsou při nich nerovnoměrně namáhány a využívány svalové skupiny a nedostatečně rozvíjeno sebeuvědomění.

Postupně naučený a dále podporovaný špatný způsob držení těla a napětí ve výrazu, kterým trpí podstatná část dnešní populace, vede k celkově neekonomickému nakládání s vlastními silami a neurotizaci osobnosti (např. potlačování tělesných pocitů, impulzů z nevědomí, emocí, zvýšená úzkostlivost, podrážděnost, pocity únavy atd.).

Psychofyzická cvičení Masterse a Houstonové probíhají způsobem opakování určitých výrazových pohybů, doprovázených snahou o uvědomování si všeho, co právě probíhá: např. jaká část těla se pohybuje, jakými pocity a dalšími obsahy je pohyb doprovázen, jak probíhá dýchání, jaké je napětí v ostatních částech těla atd. Důležité je, že cvičící musí nejdříve získat představu uvolněných tělesných svalů a správného postoje a pohybů, ty mu ovšem zprvu většinou připadají nepřirozené, protože se liší od jeho zažitých návyků. Nácvik je také doprovázený představou vykonávaného pohybu nebo je možné si pohyb pouze představovat, protože i pouhá představa vede k určitému uspořádání svalů a jejich napětí (viz např. nácvik relaxace). Z pohledu psychologie výrazu je tak vlastně zvědomňována a zpřesňována osobní výrazová směrnice. Celkově vedou tato psychofyzická cvičení k vyššímu uvědomění těla, k sjednocování těla a mysli, ke snižování napětí, stresů a úzkostí, ke zlepšení představivosti, autosugesce atd.

Jiným příkladem může být Bioenergetika A. Lowena, která je terapií založenou na spojení psychoanalýzy a práce s tělem. Bioenergetika pracuje s koncepcí energie, která by v případě psychosomatického zdraví osobnosti měla volně proudit a být přirozenou součástí energie přírody. To je koncepce blízká východnímu pohledu na svět a člověka. Při trvalejším napětí se vytvářejí bloky, energie nemůže volně proudit, což způsobuje psychické a somatické poruchy.

Připomeňme si, že podle Junga má psychický komplex charakter relativně samostatné osobnosti, musí tedy mít také svůj výraz, a proto ovlivňuje napětí svalů v určitých částech těla. V Bioenergetice proto těsně souvisí postupné uvědomování a uvolňování svalových bloků s uvědomováním potlačených psychických obsahů. Ani psychickou, ani somatickou oblast přitom nelze chápat pro vznik poruch jako obecně primární, ale působí jako integrální jednota či ve smyslu Jungovy synchronicity. K uvolňování psychosomatického celku proto slouží současně gymnastická, masážní, dechová cvičení a analýza psychických obsahů, obranných mechanismů, snů atd.

Množství energie osobnosti je hodnoceno podle elasticity a harmoničnosti pohybů a dalších složek výrazu (mohli bychom sem přiřadit i rukopis), ale také podle celistvého sebevyjádření, na němž se podílí myšlení i prožívání, duše i tělo atd. Zablokování energie bývá doprovázeno chronickým napětím, únavou, trhavými pohyby, povrchním dýcháním, bloky v oblasti krku, hrudníku, pasu, rukou a nohou a neschopností plného sebevyjádření.

V rámci řeči těla lze tyto jednotlivé výrazové projevy interpretovat: ohnutá záda např. jako „život ho tíží“, zaťaté svaly hrudníku např. jako „uzavřené srdce“, napjaté nohy a kolena např. jako „vykořenění“ atd. Člověk s chronickým napětím si vlastně vytváří svalový krunýř, který ho chrání před nepříjemnými zážitky, a tak dochází k psychické disociaci a k neschopnosti celistvého prožívání světa (tzv. charakterový krunýř). Cílem Bioenergetiky je proto sjednocení osobnosti se sebou i s okolím, což se projevuje v plnosti prožívání i ve výrazu. Osobnost má tedy životní zkušenosti i vztahy k okolí vepsány také ve své výrazové paměti.

Západní terapie pracující s tělem a výrazem často vycházejí ze zkušeností Východu, který má v této oblasti tisícileté tradice a do duchovní cesty přirozeně zapojuje i tělo (viz např. jóga). Jedním z nejpropracovanějších systémů představuje v tomto směru čínské cvičení Tchaj-t’i čchüan, které je zároveň meditací v pohybu, zdravotním a terapeutickým cvičením i bojovým uměním.

Podle nejstarších pramenů vytvořil jeho základy mnich Chang San Feng, když pozoroval souboj hada s orlem, kteří opět symbolizují protiklady Jin a Jang. Symbol Tai-chi vyjadřuje zdroj veškeré energie, jednotu bytí a nebytí, z níž vznikají vyvažující se principy Jin a Jang, ale také cestu vědomého sjednocování těchto protikladů (viz symbolika das Selbst).

Tchaj-t’i čchüan vychází z koncepce i zkušenosti životní energie čchi, která oživuje celý svět, a jeho cvičení směřující k sjednocování těla, dechu a mysli vedou také k neblokovanému proudění této energie.

Tchaj-t’i čchüan je cvičení přesně stanovených pohybů, které by si měl cvičící zároveň představovat, tedy pohyb řídit myslí, či jak píší klasikové Tchaj-t’i čchüan, mysl (ne pouze ego) řídí čchi, a tak pohybuje tělem. Podstatné je co nejvíce uvolněné a vzpřímené držení těla, s představou zavěšené hlavy, nevypjatým hrudníkem, pokrčenými koleny a uvolněnými chodidly (Alexander i Lowen došli ve svých systémech k obdobné základní pozici). Pohyby cvičícího mají být přesné, obloukovité a plynulé, připomínající pohyb v prostředí hustším než vzduch, přičemž důležitý je harmonický psychický stav, ze kterého vycházejí. Při provádění pohybu by si také měl cvičící uvědomovat své těžiště, které má být zdrojem pohybu, případně těžiště partnera, se kterým cvičí.

Jednotlivé pohyby jsou založeny na principech Jin a Jang, tj. v každém konkrétním pohybu převažuje jeden princip, přičemž jde o harmonický a vědomě vyvažující se vztah obou principů, jak v rámci tělesného pohybu, tak i v souvislosti se situací či partnerem. Tento způsob výrazového pohybu vědomě sjednocujícího protiklady také zpětně působí na přeměnu psychické stránky osobnosti. Sjednocováním psychických a somatických, resp. výrazových složek, které na sebe vzájemně působí, tak dochází k postupné přeměně celé osobnosti. Je však třeba, aby se Tchaj-t’i čchüan stalo přirozenou součástí životního způsobu osobnosti. Pak se může jednat i o celoživotní cestu růstu, během které jsou pravidelným každodenním cvičením prohlubovány základní principy.

Stručný popis několika terapií pracujících s výrazem nám může pomoci k prohloubení pohledu na využití psychologie výrazu v praxi, zároveň však chce upozornit na důležitou součást individuačního procesu, kterou nelze pouze odvozovat ze sjednocování psychických protikladů, jak ho chápe C. G. Jung. V tomto smyslu proto můžeme hovořit také o individuaci ve výrazu , která je relativně samostatnou složkou individuačního procesu, podporující individuaci psychickou (oddělování psychické a somatické stránky je konstruktem západního způsobu myšlení – tradiční čínské myšlení je chápe jako jednotu).

Hlavními momenty individuace ve výrazu, která má základ v osobní zkušenosti jedince, jsou:

- postupná diferenciace výrazových pohybů jako součást socializace: např. dítě učící se chodit, psát, přejímající výrazové vzory, učící se výrazovému pohybu v rámci sociálních rolí atd.,

- prohlubování pociťování a uvědomování si tělesných částí a napětí v těle (více si uvědomujeme ty části těla, které častěji používáme – viz např. u praváků je více uvědomována pravá strana),

- zvědomňování výrazových pohybů a jejich obrazové směrnice, podle které jsou vykonávány,

- zvědomňování vztahů mezi psychickými obsahy a výrazem (např. vztah emoce – výraz či jak ovlivňuje představa výraz atd.),

- postupný nácvik či návrat k zdravému výrazu: tj. držení těla, uvolněným pohybům, kontaktu se zemí a s vlastním středem, k plnému sebevyjadřování atd.,

- porozumění vlastnímu výrazu vede mimo jiné k podstatnému zvýšení porozumění cizímu výrazu, tj. např. ke zkvalitnění komunikace, k hlubšímu začlenění se do celku světa atd.