Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zjednodušená metoda

26. 7. 2010

 Čeng Man-čching: Zjednodušená metoda tchaj-ťi čchüan

 

Tuto knížku napsal prof. Čeng řadu let po vydání své stěžejní práce „Třináct kapitol“ a zamýšlel ji jako jakýsi úvodní text, který čtenáře připraví na mnohovrstevnatost a myšlenkovou komplikovanost „Kapitol“, ale zároveň obstojí i samostatně.

V knize autor objasňuje své postoje k tchaj-ťi, k jeho studiu i k filosofii, která s ním souvisí. Je to také text, který zřetelně odráží rozdíly mezi „západním“ a „východním“ způsobem uvažování.

 Ukázky z 1. kapitoly

ve které se prof. Čeng věnuje předpokladům úspěchu ve studiu tchaj-ťi čchüan, jako je například talent, vytrvalost nebo schopnost pružného a tvůrčího přístupu a také důležitosti práce se čchi.  Také popisuje proč a jak zkrátil klasickou formu stylu Jang (128 forem).

 3. kapitola

věnovaná důležitým principům jako je např. uvolnění, neodporování, nepoužívání síly, zakořenění, plná síla a také tchuej-šou, zejména schopnosti naslouchání a porozumění síle.

 

 

Čeng Man-čching: Zjednodušená metoda tchaj-ťi čchüan

 

1. kapitola

Tchaj-ťi čchüan jako fyzické cvičení

 

Praxe tchaj-ťi čchüan má dvě základní stránky: je to jednak „vnitřní práce“ s „podstatou“ umění, ale také zaměření se na pragmatické hodnoty, které může cvičení nabídnout. Skutečný pokrok studenta tohoto umění pak závisí na šesti faktorech:

1. Čas - jak dlouho cvičení praktikuje?

2. Hloubka - kolik dosáhl z toho, co je pro život podstatné?

3. Způsob - cvičí s napjatými svaly a silovými pohyby, nebo s uvolněnými svaly a téměř bez úsilí?

4. Pružnost - je schopen přizpůsobovat principy cvičení osobním potřebám a vyhnout se rigidnímu kopírování daných forem?

5. Schopnosti - s jakou přesností a lehkostí provádí pohyby těla a mysli?

6. Porozumění - jak rychle a jasně dokáže zachytit smysl a podstatu principů?

Těchto šest faktorů však stojí na třech předpokladech, kterými jsou: správná výuka, přirozený talent a vytrvalost.

Nejdůležitějším z nich je správná metoda výuky - není-li metoda správná, nebo pokud je správná metoda vyučována chybně, pak ani velmi nadaný nebo pečlivě a vědomě praktikující žák nemůže uspět. Na druhé straně, při správném stylu výuky může díky vytrvalosti dosáhnout  úspěchu i ten, kdo je méně nadaný. Někdy se však největší překážkou pro velmi talentovaného a správně vedeného žáka stává právě lehkost s jakou dosahuje dílčího pokroku.

Vezměme si třeba můj vlastní případ. Když jsem byl mladý, trpěl jsem nevyléčitelným nedostatkem vytrvalosti. Kdykoli se můj zdravotní stav zhoršil, začal jsem cvičit tchaj-ťi čchüan, ale jakmile se mi udělalo lépe, hned jsem zase přestal. A to se opakovalo znovu a znovu. Dobrý Bože! Tys mne však nedovolil se vzdát a sesílal jsi na mě jednu nemoc za druhou a tím mě, přes veškerý můj odpor, přinutil vytrvat.

Když jsem si uvědomil, jak jsem pohodlný, přemýšlel jsem, jak si cvičení usnadnit. Styl tchaj-ťi čchüan, který jsem se učil, se skládal ze 128 forem s mnoha opakováními. Zacvičit celou sestavu v doporučené rychlosti trvalo více než 10 minut. Zkoušel jsem ušetřit čas zrychlením tempa a podařilo se mi délku formy zredukovat na 7 minut, ale i to bylo stále příliš mnoho, aby mne to mohlo uspokojit. Když jsem zjistil, že stejný problém má více studentů, rozhodl jsem se eliminovat z formy opakování a radikálně snížit počet forem - na 37. (Ve srovnání s třinácti formami starého tchaj-ťi čchüan není ale třicet sedm zase tak málo.) Těchto třicet sedm forem nepostrádá jediný ze základních prvků „stodvacetosmičky“ a zachovává i původní následnost forem. Zacvičit zjednodušenou sestavu trvá 3 až 5 minut, podle rychlosti. Jedno zopakování sestavy ráno a jedno večer tak nezabere víc než 10 minut denně.

Často říkám svým studentům: „Záchraně národa nebo sociálního řádu, rodině či bližnímu je většina lidí ochotná věnovat celý svůj život. A přitom se zdráhají věnovat deset minut denně záchraně vlastního zdraví!“ Jak je to nedomyšlené. Vždyť co je možné bez pevného zdraví, podobně jako bez vzdělání - udělat dobrého pro národ, sociální řád, rodinu nebo bližního? Naprosto nic!

Také bych rád poznamenal, že ideální je zacvičit sestavu hned po probuzení, ještě před ranní hygienou, a večer těsně před tím než jdete spát. Být ochoten jít spíše o pět minut později na snídani nebo do postele než vynechat cvičení je spolehlivou cestou k získání vytrvalosti.

A nyní k druhé podmínce. Být bohatě obdařen přirozeným talentem je samozřejmě velké štěstí. Bohužel však nemůžeme vždy počítat se štědrostí přírody - někomu dává a na jiném šetří. Míru talentu, kterou je člověk obdařen, není možné změnit. Jinak je to s vědomostmi a schopnostmi, ty si může osvojit i méně talentovaný, záleží jen na síle jeho odhodlání. Konfucius řekl v „Cestě středu“ o vyšším člověku: „...nepoleví ve své námaze. Když jiný uspěje jedním pokusem, on vynaloží stonásobné úsilí. Jestli někdo uspěje desetinásobkem síly, on vynaloží tisícinásobek. Nechte ho kráčet jeho cestou. Je-li hloupý, určitě zmoudří, je-li slabý, určitě zesílí.“ A dále řekl: “Někdo se s věděním narodí..., jiní... ho dosahují studiem, a další k němu docházejí skrze bolestné zjištění vlastní omezenosti. Vědění je ale nakonec dosaženo, v tom není rozdílu. Někdo je užívá s přirozenou lehkostí, jiný v touze po výsledcích a další díky usilovné práci. Ale bylo-li vědění jednou dosaženo, není v něm rozdílu.“ S talentem to tak není. Konfucius jednou na adresu svých žáků poznamenal: „Čchaj je prosťáček a Šen hlupák.“ Jestliže byli takto obdařeni Konfuciovi žáci, je jasné, že s přirozeným talentem nemůžeme počítat ani u studentů tchaj-ťi čchüan.

Co se týče prvního a nejdůležitějšího předpokladu, tedy správné výuky a instrukcí, jedná se o předmět příliš složitý, aby ho bylo možné stručně a jednoduše vysvětlit. Ale udělám, co budu moci.

Každý ví, že se výsledky různých tradičních způsobů vyučování od sebe odlišují stejně výrazně jako filozofie Konfucia a Mencia od filozofie, kterou učili Jang Ču a Mo Ti. Metoda výuky je velice důležitá! Ale vraťme se k umění tchaj-ťi čchüan. Výroky klasických knih jako: „Čerpal svou odvahu ze studia zápasu a je v historii uváděn pro sílu svých svalů“ ukazují, že v ranných dobách byl zápas spojován spíše se silou svalů a tělesnou zdatností. Když Dharuma (indický buddhista, který přišel do Číny v 6. st. n. l. a položil základy zenového buddhismu) založil v šaolinském klášteře školu zápasu, byl zápas stále ještě chápán ve smyslu fyzické zdatnosti. Tak tomu bylo až téměř do konce dynastie Sung (960-1278 n. l.), kdy taoista jménem Chang Sang-feng jako první aplikoval na zápas filozofii Knihy Proměn (I-ťing, která je připisována legendárnímu Žlutému císaři Chuang Ti, 27. st. př. n. l.) a filozofii mistra Lao-c´ (Tao te ťing, 6. stol. př. n. l.) a nahradil silný úder zpevněných svalů uvolněností a měkkostí. To byl počátek tchaj-ťi čchüan.

Taoisté se ptají: „Jsi schopen koncentrovat své čchi a být měkký jako dítě?“ Z této myšlenky odvodil Chang své pojetí podstaty tchaj-ťi čchüan. Taoisté dále říkají: „Co je pružnějšího a mocnějšího než jezdec v plném trysku?“ Z toho Chang vyvodil praktickou stránku tchaj-ťi čchüan, založenou hlavně na představě „podrobení nepoddajného poddajnému“.

Je snadné pochopit, že odvážný zvítězí nad ustrašeným nebo silný nad slabým, mnohem obtížnější je ale představit si, nebo pochopit, jak je nepoddajné a hrubé přemoženo měkkým a poddajným. Mohli bychom snad uvést několik příkladů ze světa přírody: kapající voda je schopná vyhloubit díru v kameni, vítr obrousí mosaz a pod. Ale takové efekty jsou časově tak náročné, že mění tyto příklady v pouhé ilustrace. Na druhé straně je však tornádo pouze pohybujícím se vzduchem a přílivová vlna pouze vodou. Není nic jemnějšího než vánek a nic poddajnějšího než kapka vody, ale ve formě tornáda nebo přílivové vlny smetou, cokoli se jim postaví do cesty. Rozdíl je tedy ve vnitřně integrovaném množství. Všechna tíha galaxií hvězd a vesmíru nespočívá na něčem pevnějším a hmotnějším než jsou ony samy, ale na nemateriální substanci, kterou nazýváme éter. Podobné úvahy nás mohou přiblížit k pochopení principu integrace masy čchi v teorii Chang Sang-fenga.

Klasikové říkají: “Čchi klesá do tan-tchienu a setrvává tam nebo cirkuluje tělem.“ Hovoří o tom, jak mysl „pohybuje čchi“, čchi „pohybuje tělem“, nebo jak se čchi „shromažďuje v kostech“. Nejvyšší úrověň spatřují v takové koncentraci čchi, která s sebou přináší poddajnost dítěte. Všechny tyto výroky ukazují, že sílu plodí integrace masy čchi a taková síla je nesmírná, podobně jako síla masy vzduchu nebo vody. Její hranice jsou dány pouze způsobem výuky a intenzitou cvičení. Proto bychom nikdy neměli zlehčovat důležitost správného vedení.

Student by si však měl především uvědomit, že primárním účelem cvičení je dosáhnout lepšího fyzického zdraví a duševního klidu, zatímco sebeobrana a vítězství nad soupeřem jsou až na druhém místě. Pochopit a přijmout princip podřízení „nepoddajného poddajnému“ je proto skutečnou nezbytností a ne věcí volby.

Čím máte tedy začít? Odpověď zní - uvolněním, uvolněním celého těla, což znamená, že by nikde nemělo zůstat ani nejmenší napětí. Všechny kosti a svaly musí být naprosto otevřené, bez jakéhokoli bloku či překážky. Až ve chvíli, kdy toho dosáhnete, budete moci hovořit o síle čchi. Nejdříve byste však měli nechat klesnout čchi do tan-tchienu, a aby tam mohla čchi volně klesnout, je třeba uvolnit hrudník. Postupně pak ucítíte, jak se v tan-tchienu čchi hromadí, a později, jak obíhá tělem.

Poté budete připraveni začít pohyb čchi vědomě řídit a přiblížíte se k tomu, co se někdy označuje jako „poháněný pohyb“. Podobně jako se automobil, letadlo nebo motorový člun nepohybují samy sebou, ale silou benzínu v motoru, tak i za tímto typem pohybu je skrytý pohon. Končetiny nebo jiné části těla se během cvičení nepohybují vynaložením místních sil, ale silou čchi. To znamená, že když v tchaj-ťi čchüan hovoříme o „poháněném pohybu“, pak spíše než konkrétní pohyby a proměny pozic těla a jeho částí, myslíme něco neviditelného, co vnímáme jako pohyb čchi. 

 

 

3. kapitola

Principy praktického využití tchaj-ťi čchüan

 

Aplikace, tedy praktické využití tchaj-ťi čchüan, leží často začátečníkovi na mysli nejvíce. „Využít nebezpečné blízkosti a síly pohybu“ a „odvrátit 1000 liber silou čtyř uncí“ jsou však instrukce, které kladou důraz spíše na mentální akci, nežli na fyzickou sílu. To je v protikladu ke klasickému zápasu, který zdůrazňuje fyzickou zdatnost a sílu svalů ve spojení se zvládnutím určitých technik.

 Tchaj-ťi čchüan však zastává jiné stanovisko než většina tradičních bojových škol a jako umění sebeobrany úplně odkládá fyzickou zdatnost i sílu svalů. Kdosi v tomto smyslu řekl: „Během jakékoli akce musí být celé tělo tak lehké a uvolněné, jak je to jen možné“, tj. tak lehké, že cvičící „ucítí váhu pírka, a tak uvolněné, že ani moucha nemůže usednout, aby ho neuvedla do pohybu“.

Vedle principů naprostého uvolnění a nepoužívání svalové síly je začátečník také poučen, aby se „vzdal sebe a následoval protivníka“. Je to výstraha, aby byl pozorný, jinak bude ztracen. Není směšné říkat, že by se člověk měl vzdát sebe a následovat protivníka, je-li třeba se bránit? A jak lze tyto principy naplnit, pokud na vás někdo útočí hrubou silou? Zní to téměř neuvěřitelně.

Přitom ale ten, kdo zná skutečné tajemství tchaj-ťi čchüan, reaguje přesně tak. Když protivník udeří, ani mu úder nevrátí a ani se nesnaží ho prostě vydržet. Ve skutečnosti totiž vůbec žádný úder nedostane. Pouze lehce ustoupí stranou a využije sílu protivníkova pohybu, trochu ji zvětší nepatrným zatáhnutím nebo postrčením a ta, protože se nesetká s žádným odporem, porazí jeho protivníka sama. To bylo míněno „nebezpečnou blízkostí a silou pohybu“ a tímto způsobem mohou porazit čtyři unce tisíc liber. Neznamená to tedy, že čtyři unce mohou v přímém střetu odolat síle tisíce liber, ale že se tato síla porazí sama. Základem je přitom myšlenka „vzdát se sebe a následovat protivníka“.

Proto jsem také uvedl, že primárním cílem tchaj-ťi čchüan je kultivace zdraví. Jako sebeobrana se totiž používá pouze ve stavu nouze. Konfuciánský mudrc sáhne po zbrani, jen je-li to nevyhnutelné, a studenti tchaj-ťi čchüan by se měli řídit stejnou zásadou.

Uvolnění celého těla, které vyplývá z nepoužívání síly a nenapínání svalů, zajišťuje volnost pohybu a zároveň nedává protivníkovi příležitost k útoku, protože mu neposkytuje opěrný bod, na který by mohl působit. Ale i toto vysvětlení je pouze vnějškové. Pro hlubší porozumění musíme jít až k myšlenkám klasiků tchaj-ťi čchüan, kteří tvrdí, že skutečný bojovník je „zakořeněný“. Síla kořenů „prorůstá nohama“, je „ovládána a řízena pasem“ a „projevuje se nebo působí v prstech“. Zatímco čchi stoupá z místa, kterému říkáme „bublající pramen süe“, musí být chodidla, aby umožnila čchi se „zakořenit“, pevně přilepena k zemi. „Prorůstáním čchi nohama“ se rozumí zesilování tohoto „pramene“ jako zdroje síly. Jak praví klasikové: „síla vystřelí z nohou jako šíp z luku“. Lukem, který dává šípu směr, je pas. Filozof Wang Jang-ming (1472-1528, dynastie Ming) k tomu řekl: „Mějte pas tak pružný a ohebný, jako by byl bez kostí.“ Tím chtěl poukázat na to, že by pas měl být tak pružný a měkký jako tětiva, kterou „tisíckrát přehneš a přece nepraskne“. Pas tak může řídit sílu stejně jako tětiva luku šíp, kterému určí směr, délku doletu a sílu průstřelu. Aby mohl šíp zasáhnout terč, musí být přesně zaměřen a dostat od tětivy dostatečnou sílu. Stejně tak musí být tchaj-ťi čchüan řízené pasem. Bylo řečeno, že čchi stoupá do prstů, protože podobně jako naplnilo nohy, může dosáhnout až ke konečkům prstů. Tak jako prochází síla z tětivy šípem až do jeho špice, tak také vychází čchi v tchaj-ťi čchüan z kořenů, tzn. z chodidel, až do špiček prstů. To je i smyslem věty: „Využití tchaj-ťi čchüan v boji, to je zakořenění chodidel.“

Když mistři hovoří o vkládání energie do cvičení, používají obrazu „sázení“, vkládání semen do země. Hovoří-li o „růstu“, myslí tím narůstání ze země vzhůru nohama, stejně jako roste strom. Takto má, jednoduše řečeno, stav úplného uvolnění celého těla své kořeny v chodidlech. Dokáže-li žák postupně uvolnit celé tělo a „zakořenit“ se chodidly, pak rozvíjí „vnitřní sílu“, která je symbolizovaná „lístkem lotosu, jenž se ve větru točí, ale nezlomí“ nebo „káčou, kterou roztočí i nejmenší dotek, ale ani nejsilnější rána ji neodlepí od země“.

Během cvičení by žák nikdy neměl být zakořeněný oběma chodidly současně, vždy je jedno důležitější. Proto přenášejte váhu, teprve až se chodidlo přilepí k zemi tak pevně, že samo zapustí kořeny, podobné stromu s jedním kořenem. Rozdělit svoji váhu rovnoměrně do obou nohou se považuje za hrubou chybu, protože pak, díky dvojitému těžišti, ztrácíte na lehkosti a pohyblivosti. Této chybě, která brání zejména rychlým změnám pozice těla, se tedy říká „dvojité těžiště“.

Když je strom zakořeněný, má skutečný kořen, který proniká hluboko do země. Mluvíme-li o zakořenění u člověka, nemáme na mysli skutečné kořeny, efekty zakořenění ale můžete přesto bezprostředně vnímat. Všichni známe působení gravitace a denně se mu přizpůsobujeme. Po nějaké době praxe ucítí žák tchaj-ťi čchüan, jak jeho váha proniká zemí. Hloubka tohoto zakořenění může být různá - od několika milimetrů po decimetry a metry. Jeho koncentrovaná síla reaguje na gravitaci jako železo na magnet. Tomu se také říká „položit na zem a zakořenit“. Je to velmi přesný obraz!

Pro „zakořenění“ je tedy nutné koncentrovat do chodidla veškerou tělesnou váhu a vyprázdnit a uvolnit zbytek těla. Pak začne z chodidla vycházet tzv. „plná síla“. Ta se od běžné síly, vytvářené napětím svalů, odlišuje právě tím, že má kořeny. Podle kvality pohybů při aplikaci můžeme plnost přirovnat k silnému stonku révy, který je pevný a pružný, zatímco vnější sílu k tvrdé holi. Proto říkáme: „plnost je živá, vnější síla je strnule nehybná“.

Zatímco plná síla vyžaduje uvolnění, vnější síla se odvozuje ze svalového napětí, které svazuje kosti do strnulého a napjatého systému. Tradice o tom hovoří v tajné poučce „plnost vychází z uvolněných svalů, síla z kostí“. Udeřit vnější silou tedy znamená zmobilizovat kosti a napnout všechny svaly, aby rána dopadla tvrdě jako holí. Udeřit „plnou silou“ takovou mobilizaci ani napětí nevyžaduje: jako bychom udeřili prutem, přičemž při úderu jsou kosti uložené v měkkých, pružných a zcela uvolněných svalech. Plnosti však dáváme před hrubou silou přednost také proto, že vychází přímo z pohybu čchi.

Začátečníkům se často zdá obtížné rozlišit plnou a tvrdou sílu. Mohou se to však postupně  naučit při praktikování „tchuej-šou“(toto cvičení je popsáno v 2. části knihy). Zde se dotkneme jen několika teoretických bodů.

Když spolu dva partneři cvičí, provádí se tchuej-šou ve čtyřech uvědomovaných typech pohybů: čchan, lien, tchie a suej. Čchan znamená přilepit a pozvedat (dlaně jsou otočené směrem dolů), lien podepřít a předejít pádu (dlaně jsou nahoru), tchie držet se vodorovného směru a suej zezadu se přilepit a neopustit. První dvě slovesa mají co dělat s pohyby nahoru a dolů, druhá dvě s pohyby do stran a šikmo. Základní myšlenkou je měkké přilnutí k ruce partnera. Během pohybu bychom neměli ztratit kontakt, ani bychom neměli odporovat. Ruce partnerů se proto neustále lehce dotýkají. Oba cvičící se řídí pouze tímto dotekem, kterým „vyciťují“ pohyby, dříve než je partner vůbec stačí uskutečnit. Jeden z dvojice se poddává lehkému tlaku druhého a sám začne jemně tlačit při jeho nejmenším ucouvnutí. Dlaně by přitom měly být přilepené tak nehmotně jako stín k předmětu nebo ozvěna ke zvuku. Toto cvičení je třeba znovu a znovu opakovat, až se naučíte vycítit a instinktivně vytušit každý partnerův pohyb. Tehdy můžeme říci, že vstupujete do bran mistrovství tchuej-šou a jste připraveni rozvíjet umění „porozumění síle“. Když si pak osvojíte i toto umění, vjíždíte do přístavu tchaj-ťi čchüan.

Porozumění síle partnera je uměním, které se vysvětluje pravděpodobně nejobtížněji. Představím vám je tedy pouze v hrubých rysech.

Klasikové tchaj-ťi čchüan říkají: „O jeho nejmenším pohybu jsem již předem věděl.“ To je velmi blízké strategii tradiční čínské vojenské taktiky: „Vyrazit až po nepříteli, ale být u cíle první!“. Toto umění učí „odhalit blížící se pohyb protivníka a provést přesný pohyb dříve, než udeří“. Měli bychom tedy počkat, až protivník sám prozradí, jaký pohyb zamýšlí a když už ho nemůže vzít zpět (ale ještě ho nestihne uskutečnit), předejít ho vlastním pohybem. To je základním principem porozumění síle.

V zápasu pak můžeme rozlišit několik druhů taktiky. Obecně může být útok odkrytý nebo předstíraný, skutečně působící nebo prázdný,  velký nebo malý,  s větším nebo menším rozsahem,  tvrdý nebo pružný či využívající „vnitřní měkké síly“ nebo „vnější tvrdé“. Tyto druhy bychom tedy měli být schopni  pečlivě rozlišovat a toho dosáhneme pouze postupným zdokonalováním, které přichází spolu s rozvojem citlivosti doteku.

Nejvyšší úroveň porozumění síle se však obejde dokonce i bez doteku! Svaly, šlachy a kůže studenta tchaj-ťi čchüan, který dosáhl této úrovně, jsou mimovolně neustále ve stavu takové citlivosti a pohotovosti, že se instinktivně vyhne ráně, i když ho někdo napadne zezadu a bez varování. Je to příliš složité téma, abych ho tu vysvětloval, proto čtenáře pouze odkazuji na Třináct kapitol. Tam se dozvíte, jak může praktická aplikace tchaj-ťi čchüan dosáhnout takovéto úrovně. Tato úroveň je však prostřednictvím správného vedení a pravidelného cvičení dosažitelná pro každého a nevyžaduje žádný mimořádný talent nebo schopnosti.

Pochopíme-li skutečně rozdíl mezi plnou a tvrdou silou, nebudeme již nikdy směšovat druhy zápasu, které jsou založeny na vítězství silnějšího a rychlejšího nad slabším nebo pomalejším, s uměním sebeobrany v tchaj-ťi čchüan.